Zamyšlení

Neosobní Bůh?

By 18.12.2020 No Comments

Ráda chodím po horách i po našich valašských „kotároch“. Mám ráda výhledy a klid, dobře se tu přemýšlí.

Nedávno jsem seděla na kopci a četla si zamyšlení nad veršem Exodus 2O,19, kde Izraelci řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“

Proč boží lid nechtěl, aby k němu Bůh mluvil? „Taková hloupost, vždyť já chci, aby ke mně Bůh mluvil každý den. Někdy se mi zdá, že mluví zoufale málo, a oni chtějí, ať se s nimi Bůh nebaví!“ divila jsem se.

Začetla jsem se do poznámek: „Rádi posloucháme svědectví lidí, ale nechceme, aby k nám mluvil Bůh sám. Proč se tolik hrozíme toho, že by k nám Bůh promluvil?“ Dívala jsem se do krajiny, na krásu kolem, jak hory utíkají do daleka, jak je to všechno veliké… A jak já jsem oproti tomu maličká… A jak veliký je Bůh, který všechno stvořil? Veliký, mocný, svatý, oddělený, vzdálený… „Vzdálený? Neosobní?“ Bojovala jsem s tou myšlenkou. „Bůh přeci není neosobní!“ Odporovala jsem. „Ale proč? Jak to poznám?“ Co je osobnějšího, než když se Ježíš dotýkal nemocných nebo si vybral za přátele bandu nechápavých učedníků?  „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ Co je osobnějšího, než když matka chová v náručí své dítě, tak jako Marie držela v náručí právě narozeného Ježíše? „Bůh, který nemá žádné hranice, přijal šokující uvěznění do kůže děťátka, hrozivé omezení smrtelností. A tak to šlo až ke kříži. V Ježíši se Bůh jakoby položil na pitevní stůl, rozpažený v pozici ukřižovaného, aby se dal k přezkoumání všem skeptikům, kteří kdy žili…“ píše Yancey. „Okuste a vizte…“ říká Bůh.

A to je pro mě velmi osobní.

Z.