Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody. (Jeremjáš 17,1-8)
Pravděpodobně jste na konci dubna a začátkem května slyšeli z médií, že je sucho, nebo jste to zjistili při práci na zahradě a zahrádce.
Bude to už deset let, kdy jsem přišel o možnost používat užitkovou vodu pro zahradu ze studny, kterou v padesátých letech nad naší zahradou zřídil můj otec se svým bratrem. Dost mě to mrzelo a musel jsem vyřešit co dál. Rozhodl jsem se pro vrtanou studnu v naší zahradě. Ale kde?
Oslovil jsem jednu firmu a pán slíbil že přijede na průzkum. Honza osekl zahradu, aby byl terén přehledný a sluníčko změnilo barvu zbytku trávy do zeleno-hněda. Pán přijel. Vytáhl přístroj a začal prohledávat zahradu jako když hledá miny z druhé světové války se sdělením, že hledá puklinu ve skále v podloží. Po nějaké době označil místo pro vrt. Věřil jsem mu. Dohodli jsme termín vrtání a ve stanovený den to začalo. Kousek pod povrchem vrták narazil na skálu a pak už se z vrtu jenom prášilo jako z cementárny. Ve zprávě k vrtu byly stanoveny dvě hloubky pramene. Když jsme měli být v hloubce prvního pramene strojník zastavil vrtání a s otázkou, jestli hledáme vodu nebo plyn, obcházel stroj. Stále jsem důvěřoval průzkumu. Strojník přidal další tyč a vrtal do větší hloubky. Po chvíli se objevila voda, jenže pramen byl slabý. Pokračoval tedy dál ve vrtání a pak to přišlo. Byla to záplava. Vrt se povedl a my jsme byli spokojení. Dnes máme dostatek vody a můžeme před dobou sucha napustit i zásobníky oběma našim sousedům.
Až s odstupem času vidím, proč to tak muselo být. Něco ztratit ale lepší získat. Kořeny našich stromů v zahradě nejsou, jak je psáno, u vodního toku, ale jsou zavlažovány konví. I v našem valašské kraji máme dost stromů, které když mají vláhu nesou dobré ovoce. Ale rostou tady i jalovce, které přežijí s minimem vláhy. Ovšem jejich plody jsou jen jalovčinky a keř nepříjemně píchá. Snad proto, aby se mu vyhnulo všechno živé. I kdyby se jalovec pravidelně zaléval, nezmění se a jeho plody se nevyrovnají chutnému šťavnatému ovoci. Jalovec totiž nepozná požehnání vláhy. (Víte o kom Písmo říká, že bude jako jalovec? Jr.17:5,6)
Přál bych si, aby církve, křesťané, i náš sbor byli „sadem s kořeny u vodního zdroje“. Podmínkou ale je, že budeme doufat a důvěřovat Hospodinu. Pak bude i „v roce sucha chutné ovoce“.
Pavel Srněnský
P.S. Zamyšlení nad celým tímto Starozákonním podobenstvím Jr.17:5-8 najdete i v knize bratra kazatele Josefa Škrobáka, kterou vydal v roce 2013.