Před třemi lety jsem nastoupil do práce a začala doba intenzivního učení se nových věcí. Nové věci se učím rád a vlastně jsem na to byl celkem zvyklý ze školy. Nastoupil jsem do kanceláře, kde se čtrnácti kolegy sedíme v jedné místnosti rozdělené dvěma přepážkami. Mí kolegové jsou různě staří, většinou mají malé děti a jsou starší než já. V kanceláři si občas povídáme, kdo co zažil, co se děje doma, nebo se bavíme o nějakých obecných tématech.
Při postupném seznamování se s novými kolegy jsem ale začal zjišťovat jednu věc, že mnozí mají úplně jiný světonázor než já. V rodině a blízkém okruhu přátel máme většinou hodnoty a názory poměrně sjednocené, a přestože se občas na něčem neshodneme, tak nějaký ten základní pohled na věc máme podobný. Někdy se tomu říká sociální bublina. No a já se najednou ocitnul v situacích, kdy se mí kolegové baví o nějakém tématu a já s jejich pohledem zkrátka nemůžu souhlasit. Uvnitř pomalu bublá vztek, že si snad někdo může myslet něco takového. Co teď? Mlčet? Jít do argumentačního boje? Nebo je nějak zlehčit, či shodit?
Nástup do práce tak pro mě byla a stále je zároveň škola v oblasti mezilidských vztahů. Učím se tyto situace lépe zvládat, ale především jsem si uvědomil jednu věc, kterou si snažím často připomínat. Přestože druhý člověk může mít úplně jiné předporozumění světa a možná se neshodneme vůbec na ničem, přesto jej můžu mít rád. Třeba z nás nebudou nejlepší přátele, ale věřím, že je důležité, abychom si nedělali názorové nepřátele. A když se nám s někým navíc podaří vybudovat bližší vztah, možná ho i trochu pochopíme. Vždyť každého z nás formují různé zkušenosti a životní okolnosti.
Nepíšu tohle zamyšlení proto, že bych teď už byl nad věcí, ale spíše proto, že si uvědomuji, jak je to těžké a zároveň jak důležité je si to neustále připomínat. Bible nám to naštěstí připomíná dost často.
J.S.