Jedno z omezení, která v současné době platí, nebo by mělo platit je, že si nemáme podávat při setkání ruce a naopak dodržovat bezpečné rozestupy. Jak jsme se dříve vítávali? Ne vždy stejně. Někdy jsme prohodili pouze slůvko, jindy jsme podali vlažně ruku někdy naopak vroucně, vřele a jindy nám podání ruky nestačilo a my jsme se potřebovali pořádně obejmout, takže jsme nabídli druhému celou svoji náruč.
V Bibli máme různé případy jak se lidé a hlavně otcové se svými syny vítali. Když se po dlouhé době – po třech letech(!) vrátil z jakéhosi vyhnanství domů Absolon, kterou ruku mu otec podal? No žádnou a kdyby jenom to! David nařídil neobvyklou, prapodivnou karanténu – moji tvář nespatří! Tečka! Vydrželo jim to pořádně dlouho. Představuji si nějaký speciální tým, který dozíral na to aby se tohle nařízení v žádném případě neobcházelo. Členové toho týmu byli zřejmě vybaveni rozsáhlými pravomocemi už proto, že museli mít dokonalý přehled o pohybu jak otce Davida, tak syna Absolona. Nejspíš se svěřeného úkolu zhostili výborně! Karanténa se dodržovala poctivě celé dva roky!
Díky Bohu, že máme v Božím Slově i příklad úplně opačný. Marnotratný syn se vrací domů, s hlavou plnou obav zda ho otec vůbec přijme za služebníka a jestli ano, jak ho přijme? Bude mít náladu se s ním vidět? Otec jej už z dálky uviděl a plný soucitné lásky mu vyběhl naproti, objal ho a políbil. Otec se nespokojil s nějakým vlažným pozdravem, nestačila mu ani jedna ruka, on potřeboval na vyjádření toho co v tu chvíli cítil otevřenou náruč, vždyť tento syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen – tak to otec zdůvodnil a zdůraznil staršímu bratrovi. Mám za to, že tohle je pravý předobraz toho setkání a přivítání v nebi.
Katolický kněz Škavrada řekl na sklonku svého života krásné vyznání: „Víte, pro mne stárnutí, je přibližování se cíli. A ten cíl stojí za to. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Já tomu věřím. A tak se docela těším na ten velký den, kdy se to na mně uskuteční. Já už jsem starý a je jen otázkou týdnů, nebo měsíců, kdy můj život na této zemi skončí. Ale já tam na konci nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha, který mne provázel celý život.“ Krásné vyznání, viďte. Kéž bychom se k němu mohli i my všichni připojit!
Nevíme, jak se ta epidemie bude vyvíjet, nevíme kdo z našich milých ji podlehne a nevíme, jestli to nebudeme i my sami, ale Boží Slovo nás ubezpečuje, že po tom překrásném uvítání nás čeká něco nevýslovně nádherného. My jsme poměrně silně svázáni pouty k této zemi a pozemskému životu, takže se z těch našich zaběhnutých zkušeností dost těžko vymaňujeme, ale ap. Petr nám připomíná, že „naše naděje se upíná k novému nebi a nové zemi, které nám Bůh přislíbil. Tam bude jen dobro.“ Co z toho plyne? Co plyne z toho, že tam bude jen dobro? No spousta věcí! Tak např. br. Farář Karásek napsal v jedné knížce, že se se svou ženou docela často hádávali a nadhodil tam otázku: Budeme se v nebi taky hádat? Bratr Karásek je už v novém nebi stejně jako jeho žena a dozajisté se tam s nikým, natož spolu nehádají, protože je tam jenom dobro a oni to už ví.
Ježíš odpověděl na tu všetečnou otázku saduceů – komu bude patřit ta žena? Řekl jim: Bloudíte, neznajíce Písem. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. No ale počkat! To je dobře, nebo špatně? Sama Bible přece podtrhuje závažnost manželství a Komenský říká, že je manželka po Bohu klenotem nejvzácnějším. Cožpak je možné aby se tohle na věčnosti jaksi rozplynulo, anulovalo? V našem městě žije muž, který chodí den co den na hřbitov za svou manželkou, protože ji měl tak nesmírně rád. Nepřichází v úvahu, aby někdy vynechal, to by považoval za zradu. Asi bych se ostýchal mu říct, že v nebi už nebudou žádné manželské svazky, ale spíš bych mu citoval toho ap. Petra – „naše naděje se upíná k novému nebi a nové zemi, které nám Bůh přislíbil. Tam bude jen dobro.“ A to dobro bude zřejmě „lepší“ než ta naše nejlepší manželství.
Jestli nás budou v tyto dny přepadat různé obavy a strachy, pamatujme, že nás čeká v nebi, ke kterému se upíná naše naděje, Boží náruč a pak? Jenom dobro. To se tají dech!
J.O.