Kvakerský pastor Philip Gulley vypráví: „Jednou v neděli odpoledne, když byly naše děti ještě malé, jsem se naštval na svou ženu a odešel jsem z domu. Byl jsem pryč pouhých dvacet minut, ale během těch dvaceti minut se oba moji synové ptali, jestli se ještě vrátím. Kdybych mohl vymazat určitý okamžik ve svém životě, byl by to tenhle. Teď si dělám starosti, aby si mí synové nemysleli, že nejlepší způsob, jak řešit problémy, je odejít naštvaně z domu. A tak mám před sebou kus práce.“
Jestli je tohle jediný okamžik, který by chtěl pastor Gulley ve svém životě vymazat, nebo je to ten nejhorší okamžik v jeho životě, který by měl být vymazán, je to šťastný člověk. Já jsem na tom mnohem hůř a kdybych mohl něco ze svého života vymazat, byl by to dlouhý seznam.
Snad každý den, který nám Pán Bůh daroval, je vhodný k tomu, abychom zvážili, co by z toho, co jsme prožili, případně natropili, bylo dobré vymazat. Když jsem byl na vojně, měli jsme tam velitele, který dbal na to, aby nám bylo jasné jak je to s odměnami a tresty. Každý voják měl svoji složku, do které se takové věci zaznamenávaly. Jedna z velmi důležitých, ne-li nejdůležitějších odměn je vymazání trestu. Bez tohoto kroku není možné žádné další povyšování a odměňování. Bylo nemyslitelné, aby měl někdo ve své složce záznam o povýšení a zároveň by tam byl ještě záznam o výši trestu. Na toho, komu byl trest vymazán, je nutno pohlížet jako na netrestaného – pravil – a on sám to důsledně dodržoval. Když mluvil o někom, o kom jsme všichni dobře věděli, že měl třeba 21 ostrých, říkal velmi důrazně – vojín ten a ten není trestaný – a nechtěl slyšet žádné poznámky. Ta jeho důslednost mi velice připomíná to, jak sám Bůh řeší naše hříchy a poklesky. „Zahodil je za hřbet,“ (Bible kralická) „Hodil je za hlavu“ (Bible ekumenická) a už na ně nevzpomíná více. Jako by se vůbec nikdy nestaly. Jenže je potřeba, abychom se na tom podíleli i my samotní. Pastor Gulley po té roztržce řekl, že ho čeká kus práce. Když se naštveme podobně jako on, dáme průchod svému vzteku, prásknema dveřma, nemělo by při tom zůstat. Co má následovat, aby mohl Bůh hodit za hlavu naše hříchy? Přiznání, vyznání a prosba za odpuštění.
Jsou věci, které bychom ze svých životů nejraději vymazali, ale jsou i věci, které bychom si měli naopak uložit a vděčně se k nim vracet. Co bychom si měli uložit? Jen mít otevřené oči! Asi je toho víc, než toho, co bychom nejraději vymazali. Ano, i já bych si měl s velikou vděčností uložit do paměti, co všechno mi Pán v poslední době dal. Stačí otevřít oči! Úspěšná operace, radost z dětí a vnoučat. Ještě bych k tomu rád přidal něco, co se týká asi nás všech. Jeden biskup se chystal na důležitý církevní sněm. Novináři se jej ptali, proč tam neletí letadlem, když je to tak daleko? On jim s úsměvem odpověděl: „To bych se příliš svěřil do Božích rukou.“ Nevím kolik z vás se v poslední době takhle svěřilo do Božích rukou a nastoupilo do letadel. Já to vždycky prožívám s každým, o kom vím, že někam cestuje letadlem, modlím se za něj a nejsem klidný dokud se nevrátí. Ovšem má to jeden háček – podle statistik je cestování letadlem nejbezpečnější způsob dopravy a naopak cestování po silnicích je nejrizikovější a do toho jsme se vlastně pouštěli všichni. Děkuji za ochranu, v které nás Bůh měl na dálnicích, silnicích i cyklostezkách. Ten můj seznam Božího dobrodiní by byl velice dlouhý. Děkuji, děkuji.
Boží Slovo má pro nás dvě příbuzné a zároveň jakoby protichůdné, ovšem úžasně krásné zprávy. Bůh vymazal naše hříchy a Bůh nevymaže naše jména z knihy života. Buď za to Bohu dík a chvála! Amen
J.O.