Tohle motto své úvahy jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knížky bratra kazatele Josefa Škrobáka, kterou vřele doporučuji ke čtení, stejně jako jeho druhou publikaci Před zrcadlem božího slova. Nezávisle na mé dávnější volbě tohoto pro mnohé tabuizovaného tématu probíhal v současné době v našem sboru seriál nedělních kázání na stejné téma, takže se omlouvám za nošení dříví do lesa.
Letošní po mnoha letech deštivý a sychravý podzim nabral v počátku ve své pochmurnosti na obrátkách a jakoby zdůraznil a podbarvil to, co se nyní odehrává v celém světě: Nová neznámá nemoc, proti níž zatím není lék, kosí ve světě denně tisíce lidí, u nás jen desítky či stovky, zejména těch starších a nikdo neví, jak to bude pokračovat a jaké budou důsledky. Je přirozené, že všichni lidé, věřící i nevěřící mají ze smrti strach. I když je to u ateistů nelogické, domnívají-li se že po smrti nic neexistuje, takže se nemusí ničeho obávat, přesto jakoby tomu nevěřili, začne-li se to dotýkat jich samotných, dělají vše pro to, aby tento okamžik za každou cenu co nejvíce oddálili a to i v případech, když jejich život je jen přežívání bez ceny pro ně samotné a zátěží pro jejich okolí. Můžeme tu souhlasit s autorem biblické knihy Kazatel, králem Šalamounem, který si života užíval plnými doušky, že vše je jen marnost a trápením ducha, čeká-li člověka smrt jako definitivní konec. Že vše co v životě zbudoval, po čem se pachtil a co si užil, časem zmizí, nic si z toho do hrobu nevezme a sám časem vypadne i z mysli lidí. Žádné náboženství, dokonce ani to židovské, kromě ryzího křesťanství, nedávalo a nedává jasnou odpověď na kardinální otázku Co bude potom.
Je pozoruhodné, že i lidé, kteří nejsou křesťany, a těch je u nás drtivá většina, používají u příležitosti komentování úmrtí nějaké známé a vážené celebrity často slogan R.I.P. (Rest in peace) – odpočívej v pokoji, případně sahají k představě lidové zbožnosti, či spíše zbožnému přání konstatováním, že se Všichni sejdeme v nebíčku. Dokonce jsem před mnoha lety slyšel, jak řečník na nečekaném civilním pohřbu mladého souseda z našeho domu vyslovil v závěru svého proslovu větu určenou nebožtíkovi: Měj se hezky a buď zdráv! Tehdy jsem měl pochyby o tom, zda byl vůbec při smyslech a věděl, co říká, neboť se i zdálo, že před svým proslovem použil něco na kuráž.
Ústředním tématem křesťanství není lidská morálka a starosti o časný život, ale získání vyššího cíle, jímž je život věčný. Ve Starém zákoně se toto slovní spojení vůbec nevyskytuje. Pokud se tam hovoří o životě, jde vždy o život časný. Teprve Ježíš Kristus, a po něm i apoštolé, nastolili toto téma jako primární. I když původní požadavky božího zákona na lidské chování a morálku zůstávají samozřejmostí, ale na vyšší úrovni ve zjednodušené formě – milovat Boha a bližního jako sebe, je tu něco, co nabývá větší důležitosti. Autorem veškerého života není náhoda, ale Bůh a proto když Ježíš o sobě říká, že On je cesta, pravda i život, pak existují jen dvě možnosti – uznat, že i Ježíš je Pán (Bůh) a má možnost nám život věčný darovat (kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít), nebo jeho prohlášení odmítnout a považovat ho jen za člověka, což ho automaticky kvalifikuje jako podvodníka bez možnosti takovou nabídku využít. Nic mezi tím neexistuje. To ještě před Ježíšovým ukřižováním a jeho vzkříšením z mrtvých pochopil apoštol Petr, když Ježíši odpovídá na otázku, zda ho chtějí učedníci opustit: Ke komu půjdeme, ty slova věčného života máš. Ani dnes nám nikdo jiný, žádná filozofie ani náboženství nedá tak jasnou odpověď na otázku, co bude po smrti a řešení, jak toho dosáhnout, než to, co nabízí Ježíš – věř ve mne, že jsem tě vykoupil za tu nejvyšší cenu, cenu života a následuj mne, dej se vést mým slovem a mým duchem, a budeš navěky živ. Jak bude oslavené vzkříšené tělo vypadat a jak bude fungovat, není možné ani vhodné spekulovat. Musíme se spokojit s konstatováním Bible, že co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na lidský rozum nevstoupilo, připravil Bůh těm, kteří ho milují.
JZ (9.12.2020)