Frederick Forsyth má přezdívku „Mistr vypravěč“. Mimo jiné knihy napsal drobnou knížku – Pastýř. Je to příběh mladého pilota, který se na Štědrý večer (1957) vrací z Německa domů do Anglie. Už se těší, že bude co nevidět doma, protože pro tryskové letadlo taková vzdálenost není žádný problém. Jenže dojde k poruše v elektrické instalaci a přestanou fungovat ty nejdůležitější navigační přístroje – kompas a vysílačka. Navíc se to děje po 22. hodině. Situace téměř neřešitelná. Poslední možnost, která se mu vybavila z kurzů o krizových situacích, je začít si počínat neobvyklým způsobem, tj. lítat do velkých trojúhelníků a spoléhat na to, že si jeho nevšedního počínání všimne někdo u radarů a dovtípí se o jeho potížích. Poté vyšlou záchranné letadlo, kterému se říká pastýř a tento pastýř navede bezradného pilota na přistání na nejbližším letišti. Náš pilot začal tento zoufalý pokus uskutečňovat. Měl za sebou téměř dva trojúhelníky .
Nemodlil jsem se doopravdy už léta a ,ani tentokrát mi to nešlo. „Pane Bože, prosím tě, dostaň mě z tý šlamastiky..“ Teď s ním nesmím takhle mluvit.. „Otče Všemohoucí, jenž jsi v nebi…“ Předtím mě mohl vyslyšet tisíckrát, ale jestli mě chtěl vyslyšet i té noci, to jsem netušil. Co jsem Mu ale mohl říct, že jsem si na Něho vzpomněl, až když potřebuju Jeho pomoc? „Prosím tě, Bože, poukaž na mě, ať si mě někdo všimne, jak tu létám do trojúhelníku a ať mi sem pošlou pastýře, který mě navede na šťastné přistání. Prosím Tě, pomoz mi, a já ti slibuju, že…“ Co já mu ale tady na zemi mohl slíbit? On mě nepotřeboval, to já potřeboval Jeho. A když jsem si na Něho takovou dobu ani nevzpomněl, proč by si On měl najednou vzpomenout na mě?
Modlitbu vystřídal vztek, pak pláč jako malého dítěte a nakonec jistota že do hodiny umře v ledové vodě Severního moře. Stalo se však něco už nečekaného. Objevilo se letadlo, objevil se pastýř! Ovšem i samotný závěr neproběhl nijak lehce, a pro našeho pilota to byla souhra nevysvětlitelných zázraků.
Frederick Forsyth píše romány, ale zcela nedávno se stala jiná a naprosto skutečná událost. Estonská nákladní loď se plavila v Tichém oceánu. Jeden námořník šel do strojovny doplnit palivo. Po dokončení tohoto úkolu se šel na palubu nadýchat čerstvého vzduchu. Při tom se mu udělalo nevolno, omdlel a přepadl do moře. Bylo štěstí, že se ve vodě ihned probral a začal plavat. Neštěstí bylo, že jej nikdo neviděl, na palubě nebyl nikdo a ačkoliv byl dobrý plavec, neměl šanci vzdalující se loď dostihnout. Mezi vlnami spatřil zbloudilou rybářskou bójku. Co nejrychlej k ní doplaval a chytl se jí, jenže vyhlídky na záchranu se tím příliš nezlepšily. Co mohl čekat? Kdyby jej na lodi ihned začali postrádat, byla by jakás takás naděje, jenže oni to postřehli asi až po 6 hodinách. Kapitán dal okamžitě zastavit, obrátit loď a začalo pátrání. Požádali o pátrací letadlo, kterému udali jen velmi orientační údaje o možné poloze trosečníka. Bylo třeba vzít v úvahu rychlost lodi, rychlost vodních proudů a taky odhad, kdy se to doopravdy stalo. Nejbližší pevnina byl ostrov Pitcairn a i ten byl jako tečka v širé dáli oceánu. Přesto pátrání dopadlo neuvěřitelně šťastně. Trosečník se držel bójky už celých 14 hodin, to znamená i přes celou noc. Nezachránil jej pátrací letoun, ale jeho vlastní loď. Po této zkušenosti tenhle námořník řekl, že nikdy nepřemýšlel o Bohu, jestli je, nebo není, ale tato zkušenost jej moc změnila. Nedočetl jsem se nějakého jeho svědectví o vyslyšených modlitbách, ale mám za to, že tomu tak bylo.
Do třetice ještě jedna moje vlastní zkušenost. Není ani s letadlem, ani s lodí. Pracoval jsem s křovinořezem a jak víte, takový strojek dělá pořádný rámus, takže člověk vlastně nic jiného neslyší. Najednou jsem ucítil, že se někdo, nebo něco opírá o můj pravý loket a bok a vzápětí jsem pochopil, že těsně vedle mne spadl pořádný jasan, který se o mne otřel, a který by přimáčkl víc než jednoho člověka. První myšlenka, která mě napadla, bylo poděkování Pánu Bohu za jeho ochranu v té chvíli. Vždyť stačil jeden jediný úkrok vpravo a tohle bych už nemohl napsat.
Když nás Pán Bůh nějak podivuhodně zachrání, je na nás, abychom Mu poděkovali a vzdali chválu. Zhruba před rokem vyslovil Marek Vácha docela pevnou naději, že díky inteligenci, kterou mají lidé od Boha, se přijde na lék proti Covidu. Mám za to, že se lidé po celém světě modlili za naprosto konkrétní věc, za to, aby se Pán Bůh slitoval a nemoc zastavil, nebo dopřál vyvinout účinný lék. V tyto dny už probíhá ve velkém očkování. Vyslyšené modlitby? Zázrak? Nepochybuji o tom, že ano. Teď jsme na řadě my – Děkujeme, Pane Bože, za všechny vyslyšené modlitby proslovené v nouzi nejvyšší, i za ty, které často opakujeme a taky za nové léky v současné situaci. Děkujeme, děkujeme, děkujeme…
J.O.