Proč jsem křesťan? Protože mně nic jiného nezbývá. V mládí jsem to rozhodně neplánoval. Vyrůstal jsem sice v křesťanské rodině, ale snad právě proto jsem si plánoval život zařídit jiným způsobem. Příliš mě život mezi křesťany v té době neoslovil a spíš mně připadal hodně šedivý než radostný. I když jsem také v té době nějaké věci prožil, později jsem to ze své strany považoval za slabost nebo úlet. V dospívání jsem se snažil si „užít“ dle daných možností. Ale to, co jsem si myslel, že mě naplní jakýmsi životním štěstím, mi přinášelo spíš vnitřní neklid a jakousi vnitřní prázdnotu, i když v určitých chvílích tomu tak nemělo být, protože jsem zažíval věci, které jsem si zrovna přál.
Pána Ježíše jsem do svého života přijal v době, kdy jsem před ním vědomě utíkal. Věděl jsem, že někteří lidé kolem mě by si velmi přáli, abych udělal krok směrem k Bohu, a nějak podvědomě jsem tušil, že jestli je Bůh, tak na to čeká také. Přišla chvíle, kdy jsem přednesl směrem k Ježíši dvě možná skoro hloupé prosby, které, jak jsem o tom přesvědčený, Pán Ježíš téměř hned naplnil. To byl zlom v mém životě ve směru k Pánu Bohu. Situace se změnila a já jsem požádal na modlitbě za odpuštění hříchů a přijetí Pána Ježíše do srdce. Vím, že se Pán Ježíš ke mně neotočil zády, tak jak jsem to do té chvíle dělal já, ale mohl jsem prožít v té chvíli naplnění té mé vnitřní prázdnoty, kterou jsem do té doby prožíval.
Co se změnilo? Na první pohled nic moc. Kdybych měl vyjádřit podstatu, tak si myslím, že správná odpověď je „směr“. Pán Bůh měnil mé uvažování a začaly mě některé věci, které jsem dělal, vadit. Časem jsem získal nové přátele, se kterými jsem mohl svou víru, své starosti a i ten obyčejný život sdílet. Přestože to nebyli lidé z církve, ve které jsem žil a žiji, nebylo to podstatné a velmi to prospělo mé víře. Jsem přesvědčený, že kdybych nedal svůj život Pánu Bohu, je dost pravděpodobné, že vzhledem ke způsobu tehdejšího života bych byl alkoholik a podle toho by vypadalo i všechno ostatní. Dnes vím, že mně Bůh dal kromě přátel i manželku, se kterou mohu sdílet v naší společné víře vše dobré a krásné, ale i věci nepříjemné a bolestné po všech stránkách, tak jak je každému z nás život přináší. Společně nám dal děti, které jsme přijali jako Boží obdarování a jsou pro nás potěšením. Dalším Božím darem je i církev, ve které jsem členem.
Proč Církev bratrská? Úplně na to odpovědět nedokážu. Z určitého pohledu je to víc Boží vůle než moje. Je tomu už téměř 30 let, kdy jsem měl poměrně vážný úraz. V té době jsem se v naší církvi necítil zrovna příjemně. Zdálo se mi, že jsem mnohým naprosto lhostejný a duchovní společenství jsem měl jinde. Zájem v církvi o mě byl ohromující. Věřím, že přímluvné modlitby lidí ze sboru a Boží moc stály za mým uzdravením víc než lékařské umění. Téměř každý den někdo z mládeže přišel a nakonec pomohla i hmotná podpora. Tomu se směle může říkat LÁSKA. Takových věcí jsem mohl zažít po dobu svého života v této církvi mnohem víc. Také to stálo za změnou postoje k mému sboru, kde se cítím v roli dlužníka. Nežiju v dokonalé církvi, ostatně taková ani na zemi neexistuje. Dostal jsem rány, které bolely a ponížily a někdy od lidí, od kterých bych to nečekal. V takové chvíli bych raději církev opustil, i když sám jsem také uměl rány rozdávat a bolelo to jiné. Někdy mám touhu žít ve společenství, které by bylo mému vzdělání a společenskému postavení bližší, kde bych si s lidmi víc rozuměl a i lépe se cítil. Uvědomuji si, že bez vzájemného odpuštění to nejde. V něčem by možná pomohl dobrý psycholog, aby člověk věcem ve společenství i v sobě lépe porozuměl, ale věřím, že můj život vede Bůh. Bůh, který je dokonalý a nese, obdarovává, odpouští i vychovává nás chybující.