Mám dost velkou averzi k lidem, co jsou vždy a neustále plní radosti. Proč? Závidím jim? Nějak jim to nevěřím. Sám v životě bojuji s depkami. Někdy se cítím vystrašený, znechucený, smutný a zklamaný. Často si připadám zbytečný, bezcenný a přebytečný. Nicméně pózu radosti a šťastného života dokážu z fleku před kýmkoliv zahrát. Do určité míry to dokáže předstírat každý. Zároveň pozoruji, že poslední dobou se z předstírání radosti a šťastného života stal módní trend. Jak v sekulárním světě, tak i v čistě církevních společenstvích. Nemám jim to za zlé. Všichni se někdy potřebují cítit šťastně. Každý rozumný člověk je raději šťastný než smutný.
Na druhou stranu vnímám některé lidi, kteří se taky dost často tváří šťastně. Ale je to něco jiného. Jejich radost jim věřím. Takové lidi obdivuji a přemýšlím nad tím, proč je jejich radost tak přirozená. Podle mě to prostě od Boha dostali. Tečka. Nicméně čím více ty lidi poznávám, tak zjišťuji, že si ve svém životě procházeli a procházejí hodně těžkými věcmi. Někdy z nich vyzařuje jakýsi pocit nadpřirozenosti a občas se kolem nich dějí nepochopitelné věci. Podle mě v nich takto působí Duch Svatý. Jsou pokojní a trpěliví. A těm tu radost v životě věřím. Chtěl bych mít stejnou radost ze života jako oni.
Proč prostě tu radost nelze jen tak dostat? Proč si ji nemůžu zasloužit, když se snažím udělat tento svět o něco lepším místem? Proč nemůžu lusknout prstem a cítit se šťastně? Často se takto k Bohu modlím.
V jedné knize jsem před časem četl dopis jedné postavy. Ta ho poslala z vězení. Psala tam něco o tom, že pokud lidé žijí opravdově, tak jsou přesvědčeni o tom, čemu věří. A díky tomu je radost jeden z mnoha projevů opravdové víry a jakéhosi naplnění.
Napoprvé jsem to nepochopil, ale pak mi to docvaklo. Vzpomněl jsem si na ty lidi, kterým věřím jejich přirozenou radost. Přesné znění z toho dopisu je takto:
„Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.“ Galatským 5,22
Poslední dobou přicházím na to, že tato radost je skrytá v sebepoznání a upřímnosti před Duchem Svatým. Vnímám ve svém životě, že je potřeba si přiznat to, že mám právo prožívat depky, být vystrašený, smutný, znechucený a zklamaný v životě. Cítit se bezcenný, zbytečný a přebytečný. Protože v těchto temných a bolestivých pocitech je jakási ryzost a upřímnost. A díky ní můžu přistupovat k Bohu a žádat ho v naprosté odevzdanosti, abych mohl vnímat jeho lásku. Aby mohl v mém životě působit a dovolit Duchu Svatému v mém životě jednat a proměňovat mne. Jsem Bohu vděčný, že pak v mém životě skutečně jedná. Často to doprovází radost. Jakoby vykvetla díky mému růstu k Bohu za působení Ducha Svatého. Radost mi pak trochu připadá jako nezasloužený, ale o to více milostivý dar.
V.S.