Můj manžel je velmi bezprostřední při navazování přátelských vztahů a hodně dobře se mu v tom daří. Mnozí jeho přátelé se stali i mými přáteli.
A když říkal našim přátelům něco o Bohu, dostal odpověď, že Boha potřebuje jako berličku, aby život zvládl. Přemýšlela jsem o tom. Odpověď je ano, ale je také ne.
Vlastně ti přátelé, co to říkali, mají pravdu. Ježíš se ptal lidí, kteří ho zastavovali: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Přitom to bylo úplně zřejmé; tak třeba Bartimeos byl slepý, nadto ještě strašně křičel, takže všichni viděli, že tak obrovsky huláká zjevný slepec. Ale Ježíš chtěl, aby řekl, co potřebuje. Ježíš uzdravoval tělesně a duševně nemocné, nasytil hladové tam, kde nebylo možné sehnat jídlo, i mrtvé vracel plačícím. Vyprahlé duše sytil slovem života. Potřebovali ho tak, jako chromý potřebuje berlu, ba ještě víc. Ale zdravým, spokojeným, vyrovnaným – těm neměl a nemá co dát. Nepotřebovali a nepotřebují žádné podepření berlou.
Na druhé straně žít s Kristem je rozhodnutí ke statečnosti. Je to zátěž a přemáhání. Je statečné zůstat v pravdě, když jiní si vesele lžou. Je statečné dodržovat věčná Boží ustanovení, když jsou tradiční hodnoty rozvráceny, když je možnost svobodného výběru sexuální orientace. Stačí odmítnout gayům podepsat petici za uznání jejich práv a jste téměř obviněni z omezování svobody. Je statečné začlenit se do církve, která dost často vypadá jako ghetto omezující své členy.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina (Mt 10, 34-36).
Dobu „koronavirovou“ využívám k prosbě za druhé. I ve skupince modlitebního společenství Lydie se prioritně modlíme za církev, za naši zemi a svět. Ne za sebe, na to jsou osobní skupinky. Když jede kolem houkající sanitka, myslet na ty, komu je zle a třeba Bohu nepatří. Tolik lidských potřeb, pomoci jim, nadlehčit, zastat se jich… Víte, co na tom je špatně? Uvědomila jsem si, že Bohu neříkám o svých starostech, svých potřebách, svých pochybnostech. Najednou jsem se octla ve skupině těch, co Krista nijak zvlášť nepotřebují. Ve skupině těch zdravých, spokojených, vyrovnaných, pro které On nemůže nic udělat. Ale paradoxem bylo, že jsem nebyla ani zdravá, ani spokojená, ani vyrovnaná. A je jedno, že do tohoto stavu se lze dostat i celkem „bohulibým“ způsobem.
Bylo ale hezké vrátit se zpátky a uvědomit si, co všechno potřebuji říci. Je to jako vrátit se domů z nepodařeného výletu či akce a moci všechno těžké, co se stalo, povědět těm, co vás mají rádi. Znovu získat důvěru, že řešení se prostě nějak bude dít a nemusím se o to starat.
JK