Nenarodil jsem se v rodině, kde by kdokoliv z mých blízkých chodil do kostela. Nikoho to, hádám, ani příliš nezajímalo. Přeci jenom se ale věci časem změnily a když mi bylo asi 7 let začala chodit do kostela moje máma. Občas mě brala s sebou a chodil jsem do nedělní besídky (školy), ale přiznám, že si z toho pamatuju jenom trošku.
Můj taťka byl docela dlouho k víře mojí mámy tolerantní, ale časem mu to už začínalo i trochu vadit. Tak jsem tedy i přes ne úplné „nadšení“ mého táty dále chodil do kostela.
Když mi bylo asi 14, tak jsem stál před důležitým životním rozhodnutím. Existuje Bůh nebo ne? Chodím sem kvůli tomu, že je to všechno pravda, nebo jenom ze zvyku?
Jsem celkem logický člověk a tak jsem na to šel rozumem. Přemýšlel jsem jestli všechno vzniklo evolucí (tak, jak nám to jako hotovou věc předkládali ve škole), nebo jestli to bylo jinak. Dospěl jsem k závěru, že i kdyby to všechno (o evoluci) byla pravda, tak stejně někdo musel vytvořit ten počáteční materiál. Kdo třeba určil prostor a jeho základní osy? A kdo započal čas? Tyto klíčové otázky mě vedly k jednoznačnému závěru, že Bůh logicky musí existovat.
Říkal jsem si, že to zkusím a uvidím. Zkusím být křesťanem a zjistit, jestli to funguje. Jestli Bůh neexistuje, tak to musím poznat a vždycky se dá vrátit zpět. Bůh mi od té doby, co jsem se tak rozhodl už tisíckrát ukázal, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Promluvil a mluví ke mně skrze Bibli i jinak už v nesčetných životních situacích. Také buduje můj charakter a věřím, že díky své víře v Něj můžu být lepším člověkem. Zcela prakticky mě vedl v konkrétních věcech mého života. Vím z vlasní zkušenosti, že křesťanství není jenom trocha líbivé filozofie, ale že je to něco živého. Něco, co se nedá charakterizovat a svázat jenom dřevěnýma lavicema a lidmi v saku. Něco, co člověku navždy změní život.