Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí;
sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.
Žalm 103,16
Před týdnem byl svátek památky zesnulých, kdy se vzpomíná na dříve anebo nedávno zemřelé. V čase, který je charakteristický mlhami, deštěm a mnohými šedými dny, nám přesto byly dány mimořádně krásné a slunné dny. Tak, jak po noci přichází nový den, můžeme doufat a mít naději v lepší příští.
Volně převyprávěný příběh.
Jeden mladý panovník byl v boji smrtelně zraněn a než vydechl naposled, měl tři neobvyklá přání.
1. Až ho ponesou na nosítkách ke hrobu, přeje si „čestnou stráž“ ze samých nejlepších lékařů.
2. Celou cestu obsypat tím, co bylo jím nashromážděno.
3. Z nosítek mu mají nechat volně viset ruce.
Překvapení okolostojící dostali na svoje otázky tyto odpovědi.
ad.1 Ani ti nejlepší lékaři nemohli pomoci a zabránit tomu, aby zemřel.
ad.2 Všechno bohatství musí zůstat na zemi.
ad.3 S holýma rukama na svět přišel a nyní s nimi odchází.
(Převzato z internetu)
V této nejisté době se upínám k věcem jistým. Jsem bývalá hudebnice, tak si při denním čtení na závěr zpívám písně z Křesťanského kancionálu. Jen první sloku a pak si ostatní čtu. Píseň č. 430 jsem si přivlastnila jako modlitbu a mnohdy si jí zpívám přes den v duchu. Není jednoduchá, má rozsah devíti tónů a zazpívat ji a cappella, tzn. bez doprovodu, je velmi obtížné. Melodie je J. S. Bacha a slova od neznámého básníka okolo roku 1680.
Jezu, Jezu, můj jsi, můj! V tomto putování zdejším
k sobě blíž mne přitahuj, ať jsem vždy ti podobnějším,
tobě oddán duší, tělem – ve smrti, jak v žití celém!
Víru moji posiluj! Jezu, Jezu, můj jsi, můj!
A. Hrt.